Reakce

Vážení přátelé,už jako kluk jsem tíhl k letcům i letectví jako
takovému a vyrůstal na Hané, kde se to těmito udatnými ,,báječnými muži
na křídlech" vždy jen hemžilo. Však také již od dob 1. republiky měli na
čem stavět! Tím myslím budování a ,,stavění" hodnot na patrných
vzorech. Jak šel život, nějak se mi vlivem okolností tato záliba
vzdálila. Osud mne nakonec před několika málo lety s rodinou zavál na
západ Čech, kde jsem se rozhodl usadit a po nějaké době s manželkou
koupil domek právě v Úhercích. Zde jsem se také poznal s Ivetou. O jejím
otci jsem z doslechu od sousedů i procházkami se psem kolem jejího domu
s pamětní deskou věděl, ale že je ona tím vším ,,leteckým" tolik
,,nasáklá", jsem neměl ani ponětí. Až následně při mnoha setkáních a
povídáních zde, mne postupně svým leteckým elánem, nadšením i upřímnou
akčností strhávala stále více a více k tomu, co jsem před mnoha lety
(snad i nevědomky či neúmyslně) opustil - zpět k tomuto koníčku. Slovo
dalo slovo a já nakonec s neskrývaným údivem právě díky ní nakonec
zjistil, že to, co jsem měl dlouhá léta hluboko skryto v duši, nebyl jen
pouhý zájem o toto téma, nýbrž nefalšované GENY! Aniž bych to totiž
tušil, Iveta sama od sebe v rámci právě onoho odkazu zachovávání památky
po jejím, ale i jiných letcích či vojácích, podnikla spolu s kolegy
(mezi něž mne v mezidobí také přivedla), až neskutečné a administrativně
náročné kroky k tomu, aby jednoho dne stanula před našimi dveřmi
rozzářená radostí s napěchovaným, vlastnoručně po letecku vyzdobeným
šanonem, který obsahoval kompletní dokumentaci k mému již zesnulému
strýci - plk. let. Vítu Angetterovi, který byl za války stíhačem RAF a
po jejím skončení spolu s kpt. Irvingem (!) a dalšími pomáhal při obnově
provozu Čs. aerolinií. Zanedlouho po Únoru 1948 se spolu s dalšími 2
kamarády zapsal do novodobé historie slavným úletem se 3 Dakotami v r.
1950 na Západ. Po nějaké době jsem (opět díky Ivetě) ve
spolku, kde ona funguje, zjistil, že jsem zřejmě měl ještě jednoho
takového příbuzného. Iveta to zaslechla, nic na to neřekla a tiše a
nenápadně znovu sama od sebe opět podnikla to archivní martýrium spojené
s vyhledáváním materiálů, což musí být příšerná práce! Těch už
tentokrát bylo o poznání méně, neb onen ,,znovunalezený" strýc zahynul
velmi mlád již v r. 1941 ve svém Němci zasaženém letadle u břehů Anglie.
Šlo o Albína Naswettera. Oba jmenovaní letci pocházeli z mých rodných
končin na Olomoucku. I tentokrát Ivetě svítily oči upřímnou radostí,
když mi pár měsíců nato předávala i toto doplnění rodinného archivu.Píši
Vám to proto, že jsem hrdý na to, že ji znám, na její práci i to, co za
jejím úsilím pro nás všechny zůstává. Sám jsem měl možnost ji
několikrát vidět tzv. ,,služebně v akci" - s oč větší vehemencí se umí
(asi nejen v tomto směru) chopit díla, s o to většími následky na zdraví
se pak potýká, neboť do všeho jde naplno, jen aby svůj úkol, resp. jak
ona říká ,,poslání!, co nejlépe a nejrychleji splnila. Její táta v nebi
je na ni určitě pyšný a jistě nejsem sám, koho mrzí, že se s ním neměl
tu čest osobně poznat.My sami se ji proto s manželkou snažíme
vypomáhat alespoň nějakou provozní drobností v rámci běžného žití na
vesnici, když tu s námi je. Chceme tak oplatit vše dobré a hezké, čím
nás za tu nepříliš dlouhou dobu, co se známe, již stačila potěšit a
nesčetněkrát i příjemně překvapit tak, že i já sám jsem v duchu smekal
onen pomyslný klobouk.V poslední době ji však vídáme skoro
zlomenou, uplakanou a kdybychom na ni nenaléhali, aby přišla posedět a
vylila si srdce, ani bychom netušili, co se kolem ní aktuálně děje.O
to více jsem tedy znechucen a rozhořčen (ne)právním postupem vůči její
osobě i tomu, jak hrozně dlouho se vše táhne a že musí čelit neustálým
tlakům, což se zákonitě negativně projevuje i na její psychice a zdraví
(sami tu změnu vidíme). Jistě se dá nalézt mnohem mírnější a
přijatelnější řešení, které by vyhovovalo všem...Budeme jí všichni držet palce a věřit, že se vše opět v dobré obrátí a hlavně RYCHLE! S pozdravem Radovan STÝBLO s rodinou, Úherce.