APELACE  NA PROSTOU LIDSKOU SOLIDARITU - ZACHRAŇTE ČLOVĚKA A S NÍM I HODNOTY VEŘEJNÉ!

Vážení přátelé..., letci..., vojáci..., LIDÉ!

Touto formou svolávám vás všechny - zkrátka LIDI, neboť pouze člověk jako jediný ze všech tvorů na této planetě umí vyjádřit soucítění, solidaritu, pomoc bližnímu, postavit se za
práva utiskovaného a bojovat za spravedlnost. V tom všem je nyní třeba SPOJIT NAŠE SÍLY a postavit se zlu páchaném proti člověku a ještě k tomu bezbranné ženě. Čtěte tedy tento
příběh a fakta:

Jde o IVETU IRVINGOVOU, dceru jednoho z nejlepších a nejvýkonnějších čs. letců
2. světové války a poválečného kapitána Čs. aerolinií genmjr. let. v. v.
Jana R. Irvinga (viz jeho připojený životopis). Jde o děvče vychované
v masarykovských myšlenkách i zásadách, ale v rámci historie
rodu tak trochu i husitském odkazu, jehož se celý život také hrdě drží -
vychování a žití v pravdě, její obraně a hlásání. Možná právě proto (aniž
by si to sama uvědomovala), se od nejútlejšího dětství seznamovala
s životem našich letců a tím, že žila v rodině jednoho z nich,
zcela to vše do sebe nasála a předává to dle svých možností a sil dál.
V tomto směru má na svém kontě velmi úspěšnou a Obcí spisovatelů oceněnou,
dnes již beznadějně rozebranou knihu (další jsou řadu let rozpracovány a jejich
dokončení zatím není možné - viz důvody níže), několik obrovských, doslova na
koleni a svépomocí uskutečněných, ale nádherně provedených projektů - ve jménu
zachování paměti národa, tradic čs. vojenství a obecně historie s tím
spojené. O tom kvantu menších ani nemluvě. Když do něčeho takového jde, vždy
naplno, s více než 100 % nasazením. Oč větší veřejnou věc šlo, o to větší
riziko se nebála použít a vzít na sebe. Pravda, i já sám nad tím tu a tam
kroutil hlavou a v duchu pochyboval o zdaru. Ale ona věděla, co dělá
a dokázala to! Odměnou jí byly tisíce nadšených, mnohdy k slzám dojatých
lidí. To vše ve spolupráci s organizacemi a složkami s touto
tématikou propojenými. Pokaždé bylo možno s čistým svědomím veřejně hlásat,
že úkol a myšlenka jako taková byly splněny, jelikož se tím povznesli do
jakéhosi ,,vyššího levelu" i ti druzí, jež s sebou strhla a dokázala vést.
Důkazem toho jsou za dlouhá léta její práce různá ocenění i recenze
v hromadných sdělovacích prostředcích, jež na takové projekty následně
reagovaly.

Jenže. Osud si s ní víc než ošklivě zahrál. Před několika lety se uprostřed
činorodé práce a plného nasazení na ,,několika frontách" stala obětí dopravní
nehody, jíž zavinil pozornosti nedbalý a nezkušený mladý rumunský řidič,
který následně uprchl. Dlouhé měsíce se horko těžko dávala dohromady
z těžkých zranění a trvalé zdravotní následky si již ponese do konce
života. Utrpěla totiž několik fraktur lebky se silným krvácením do mozku a jeho
otokem, v důsledku prudké rány v plné rychlosti automobilu zezadu
současně i proražení zvukovodu, díky čemuž řadu měsíců téměř neslyšela na levé
ucho a špatně, resp. rozmazaně viděla, nechodila, svíjela se v bolestech,
částečně ztratila paměť, špatně mluvila i psala a vůbec to vypadalo, že už
to má spočítané. Trvale ztratila chuť i čich, potíže s páteří od krku až
dolů, blokace, závratě atd. jsou už jen ,,slabým odvarem" stále ji trápícím a o
dalších doprovodných zraněních ani nemluvím. Za těchto okolností pochopitelně
nebylo možné chodit do zaměstnání, dodělat rozdělané vojenské projekty (tím tehdy
největším, jenž se sice v hodně »osekané« míře uskutečnil, leč z její
strany zůstal nedokončen a na němž tehdy div také nenechala duši i svůj um,
byla spolupráce při přípravě a organizování veteránské mise do Lybie při 65. výročí
bojů u Tobrúku a Al-Alameinu. Zásluhou jejího až úžasně vyzařujícího charismatu,
po nocích precizně vyhotovenému projektu mise i kontaktům podařilo sehnat
jak peníze pro veterány, aby si to tehdy ještě žijící pamětníci nemuseli hradit
ze svého, tak spunktovat i celý štáb ČT, který by býval letěl s nimi), publikovat
a zejména vydělávat peníze pro to, aby jako každý řádný člověk mohla
hradit pravidelné výdaje spojené s bydlením, službami a mnoha dalšími povinnostmi
s tím spojenými a ještě dál pomáhat přátelům v nouzi.

A tady začal ten problém. Její tehdejší přítel se o ni po
nehodě celkem obětavě staral, ovšem znamenalo to, že i on musel opustit
stávající zaměstnání a být ji 24 h nablízku. Touto péčí ji de facto posléze
podruhé zachránil život, když krátce po propuštění z nemocnice za několik
dnů nato dostala těžký poúrazový epileptický záchvat a upadla do bezvědomí.
Kdyby tam nebyl, neposkytl první pomoc a nezavolal sanitku, už by mezi námi
nebyla.

A tak se oba mladí lidé postupně dostali do svízelné
životní situace. Boj se zdravím se pozvolna začal měnit také v boj o holé
přežití a existenci. Byla jen otázka doby, kdy se to projeví i na jejich
partnerském vztahu - nakonec zůstala na všechno sama a tak je tomu dosud. Po
tom všem ztratila důvěru a nechce nikoho blíže vpustit do svého srdce, které
v tomto směru (prý) ,,zavřela".

Nastaly průtahy se soudním řízením o náhradu škody na
zdraví a dalších nárocích s tím spojených a vše nejvíce stále účelově
protahuje pojišťovna viníka, která má škodu hradit. To ještě neskončilo. Iveta
se obrovskou silou vůle zděděné po svém otci přes to všechno dokázala zvednout
ze dna a pokusit se znovu fungovat. Je hrdá na to, že na první pohled po všech
zraněních vypadá netknutě, ale my z jejího blízkého okolí moc dobře víme,
že to nejde, vše pečlivě z úcty ke kolegům od letectva i kamarádům skrývá,
aby mohla stále s nimi pracovat v rámci vojensko-historických
povinností. To vše ovšem ve skutečnosti s nesmírným sebeobětováním ve
spojení s následnými zdravotními potížemi (čím náročnější pietní či jiná akce,
tím více to pak v tichu a pokorně odleží v bolestech a pod léky třeba
několik dní).

Po nějaké době se chtěla vyvarovat horším vyhlídkám a rozhodla se tzv. vyčistit stůl
a vše vyřešit naráz: za pomoci přátel vyhodnotila situaci, dala si tzv.
dvě a dvě dohromady a v dobré víře a za pomoci rozumu učinila
radikální krok: začala shánět úvěr, který by pokryl jakž takž snesitelnou nevysokou
výši pohledávek vzniklých za dobu nemoci a zároveň posloužil pro rekonstrukci
domku po svém tátovi, kam by se jednou mohla přestěhovat, ale hlavně tam
udržovat onoho ,,genia loci" v rámci piety po panu generálovi. V té
době byla po finanční stránce ,,čistá", a tak samozřejmě oslovovala ,,své" banky,
kde měla za dlouhá léta předchozího fungování velmi dobrý ,,kredit" i historii.
Jenže nastal problém - banky měly jak požadavek na vyšší měsíční splátky, než
by aktuálně mohla unést, ale hlavně nesčítaly příjmy dohromady. A Iveta, která
v rámci trvale poškozeného zdraví měla a má přijem z částečného
invalidního důchodu a výdělek za práci lze vykonávat jen na částečný úvazek,
tak měla před sebou nepřekonatelnou překážku. Obrátila se proto na nebankovní
sektor a po dlouhém (podotýkám, že velmi opatrném!) hledání nakonec narazila na
společnost, která jí poskytla vyhovující podmínky. Samozřejmě se zástavním
právem na onen domek, s čímž ovšem předem počítala už při jednání
s bankami.

I co se nestalo: ona společnost jí ze slibovaného úvěru
vyplatila jen malou zálohu, která sotva pokryla náklady na přestěhování
z Prahy do narychlo pronajatého bytu v Plzni (byl v dost
dezolátním stavu a musel se z nejhoršího opravit) a na plánovanou úhradu
dalších nutných výloh tudíž již nezbylo. Firma se cukala, lhala, že peníze
vyplatí, ale už se to nestalo a vznikl další soudní spor s následnou
(z mého pohledu z jejich strany neoprávněně prohlášenou insolvencí). A tak
je už několik let doslova mezi mlýnskými kameny. Na jedné straně tak bojuje o
svá práva s náhradou škody, na druhé s onou firmou, která ji nyní
chce připravit o to nejdražší jejímu srdci - o domek po rodičích, resp. otci.

Toť ve stručnosti onen problém a nyní ještě na závěr k Ivetě
samotné, abyste věděli, proč tohle vlastně píši a čím chci na vás apelovat:

Já sám ji znám více jak 23 let a při těch největších
vojenských projektech jsem byl vždy po jejím boku jako kolega-manažer a
fotograf v jedné osobě. Vím, s jakým temperamentem a nasazením se
takovým věcem věnuje a jak ze své osobní zkušenosti, tak i od jiných
kolegů z leteckých spolků a vojenských organizací vím, že když do něčeho
jde nebo se jen někde na takové akci objeví, promluví veřejně nebo jen tiše
položí kytici u toho či onoho pomníku, vždy je to znát, vidět a lidé si to
pamatují. Mnohdy totiž má možnost vyřknout ze svých úst osobní vzpomínku na
toho či onoho letce či vojáka, a i kdyby šlo jen o obecný projev a nic
konkrétního, vždy je poznat, že jí to jde z hloubi srdce (však jsem
párkrát viděl, že i vysocí důstojníci po jejích slovech měli slzy v očích).
Vy všichni, kteří ji znáte, to moc dobře víte. I to, že když opravdu o něco
jde, nebojí se použít ostrý jazyk a nazvat nahlas věci pravým jménem. Na
druhou stranu si ta její osobnost krásně protiřečí s až dětskou
spontánností, trochu uličnickou upřímností a bezprostředností, s níž i při
vážných záležitostech umí na veřejnosti vystoupit a elegantně nazvat blbce
blbcem, skvělého člověka báječným atd. I tohle má po tátovi.

Jsou vás desítky, ba stovky, kteří ji znáte a možná i
tisíce, kteří jste o ní alespoň v minulosti slyšeli. To proto, že za její
osobností jsou ukryta dlouhá léta zmiňované práce v oblasti vojenské
historie spojené s mnoha dalšími obory činnosti. Stále je spousta úkolů a projektů,
se kterými se na ni chtějí příslušníci letectva (a nejen oni) i nadále obracet
s prosbou o spolupráci. Členské základny těchto složek totiž rapidně
stárnou a mladých lidí, kteří nejenže chtějí v této oblasti pracovat, ale
hlavně to umí, je zatraceně málo. Navíc ona je z těch, která když na něco
takového kývne, tak ten druhý už v ten moment má téměř stoprocentní
záruku, že se věc podaří nebo alespoň ,,jen" splní svůj úkol v onom článku
řetězu zvaném ,,spolupráce". Důkazem budiž i to, že ve chvíli, kdy plzeňské
letectvo zjistilo, že se přestěhovala do regionu, bylo to s dojetím
hodnoceno těmito slovy: ,,...zaplať Pánbůh,
holka, vrátila ses k tátovým kořenům a místům, tak budeš s námi fungovat,
viď?" A krátce nato bylo s hrdostí změněno jméno jedné z těch
nejhlavnějších zde fungujících organizací na »Letecký historický klub gen. Jana R. Irvinga, Plzeň«.
V letošním roce tato organizace hrdě oslavuje 25 let od svého vzniku
a jejich kolektivní práce je vidět napříč republikou.

Situace, v níž se teď však Iveta nachází, je více
než vážná a hrozí, že nic z toho by se už do budoucna nemuselo uskutečnit
a nikomu z nás by už nikdy nemohla s ničím takovým pomoci. Ona
společnost totiž podvodným způsobem využila její tísně a situace (jak jsem
v minulosti pátral, jsou stovky takto poškozených i z řad lékařů,
právníků, inženýrů aj., takže zapomeňte na myšlenku, že byla tehdy naivní), a ošidila
ji nejen o slíbené finance s pravděpodobným, leč dobře skrytým záměrem ji
časem připravit právě o dům po jejím otci v Úhercích, kde vyrůstal, žil,
kam se vracel v dobách dobrých i těch zlých a vždy tam nalezl útočiště. V oněch
místech Iveta udržuje auru památky na svého tátu, jezdívají tam historici,
vojáci, konávají se tam různá setkání, briefingy apod. Já sám tam byl
několikrát a mohu to jen potvrdit. Navíc jsem znal dobře i její maminku (otce
již bohužel ne) a tak rovněž mohu říct, že Iveta zdědila po ní i z boží
vůle dar, který si sama ani neuvědomuje - jak skvělé umění psát, tak rovněž jednat
s lidmi, svou osobností zaujmout, nadchnout, snad tisíckrát potěšit,
milionkrát za život pomoci v nouzi druhým atd. Vůbec tam, kde se objeví,
je to ve vteřině poznat. Naráz se totiž mezi vámi zjeví jakási pomyslná záře,
která dokáže rozsvítit i lidi kolem sebe.

Jenže tohle sluníčko nám pohasíná a my to nesmíme
dopustit! K zemi ji v uvedeném sporu o náhradu škody v minulosti
srazilo již několik právníků, ale korunu tomu nyní dodal nečekaný podraz
z jiné strany - vbrzku plánovaná dražba domku, který právě díky Ivetě má

svou duši a v něm ona srdce, protože
tam se výše zmiňované projekty zrodily a dál by se chtěly rodit. Tvoří tam
průběžně i nyní (byť může jen v omezené míře) a v neposlední řadě tam
utíká se tzv. dávat dohromady psychicky i fyzicky (koneckonců tam se také
po té havárii zase naučila chodit). Zkrátka musí fungovat dál - pro nás, pro
ty, na jejichž památku se nesmí zapomenout atd. Je ve velmi špatném psychickém
stavu, stáhla se do sebe do jakési ulity a já už vím, že jak se na dlouho
odmlčí, neozývá se, neodpovídá na SMS apod., že je něco špatně. A tak jsem
jí před několika dny zavolal. Na druhém konci telefonu se mi ozval hlas totálně
zdeptaného člověka a jak jsem vcelku rychle pochopil, zase vše tiše nesla sama
v sobě mezi čtyřmi stěnami právě toho domku. Vycítil jsem, že kdybych se
ozval o několik dní později, už bych se dovolat nemusel... A tak je nutno, abych
začal z plna hrdla křičet já!

S ohledem na to, že jí v průběhu let pomáhám
jak se dá (pokud to trochu šlo, tak i finančně, ale teď už jsem v důchodu),
chodím ji k soudu podporovat a zároveň tak sondovat, v jakém stadiu
se nachází spor o náhradu škody (vyčíslené nároky soud nikterak nepopírá -
protistrana zcela všechny a již došlo prvotním rozsudkem k dobrému závěru,
kdyby věc nezačala stagnovat zásluhou oněch svinstev s financemi kolem!).

A jelikož ona je zcela na dně a vysílená a bez zbytku sil
drží pohromadě snad jen silou vůle a já se tomu po tom všem absolutně nedivím,
je nyní na nás, abychom ty síly spojili do jedné obrovsky silné vlny a tou jí
nejen podpořili každý tak, jak jen může - ať již slovem či nějakou tou korunou,
kterou byste mohli ze srdce a rádi věnovat, ale hlavně musíme co možná
nejdůrazněji a razantně bojkotovat onu plánovanou dražbu. Zkrátka znemožnit
její uskutečnění a bombardovat onoho ,,správce financí" horem dolem, aby to
stáhl, neboť to jediné on může a je to jen na něm. Nesmíme dopustit, aby zlo
vítězilo a kdejaký hajzl podvodnický se pásl na člověku, který už tak toho na
svých bedrech nese až dost. (Omlouvám se za ta slova, ale skutečně jsem rozezlen
do ruda! Tohle už je totiž přes ,,čáru"!).

Proto volám, ba přímo co nejhlasitěji řvu do světa - pomozte,
pište a dle starého hesla husitů, jimž se Iveta po vzoru táty mnohdy řídila
(koneckonců byl příslušníkem 311. čs. bombardovací perutě!) ,,...drťte je, nepřátel se nelekejte a na
množství nehleďte...!" Dejte průchod oné prosté lidské sounáležitosti, citu,
solidaritě a prostě všemu, čeho je schopen a může pouze ČLOVĚK. Jsem
přesvědčen o tom, že kdyby žil její táta, tohle by nedopustil a jak to
znám z Ivetina vyprávění (i od jeho přátel, kteří jej znali), řešil by
věci s až britským klidem, elegancí i diplomacií sobě vlastní. Také ale
vím, že nešlo-li by to po dobrém a s jeho šarmantním úsměvem, beze slova
by dotyční dostali »po čuni«, jak s oblibou prý říkával a párkrát se
to i stalo. Výsledek byl vždy dobrý. Nicméně pan generál tu již bohužel mezi
námi není, je tu však jeho dcera v dosti osamoceném a ubohém každodenním
hluboce stresovém přežívání, naštvaná bezmocí, že sama nemůže vzít věci znovu
do svých rukou, zkrátka jen odevzdaně čekat odkázána na vůli, područí a faleš
cizích lidí, v rámci spravedlnosti liknavých institucí a nyní už i na
pomoc od nás všech.

Děkuji vám předem všem, s Ivetkou zůstávám v pravidelném kontaktu a pokud budete
ochotni vypomoci finančně na připojený účet, budu jí moci pak vše osobně
předat, aby byla záruka, že nic nepřijde do nepravých rukou (už ji dost okradli
a ještě chtějí!). Je nutno na její obranu zasáhnout ve všech sférách co nejrazantněji
tam, kde je to nutné a kde to hoří.

Doslova teď jde o každý den a dá se říci,
že nepřímo i o život. Proto volám na pomoc všechny včetně právníků-rádců i
dalších zkušených lidí z jiných oborů. Památka a odkaz pana generála
Irvinga musí žít dál a jediný, kdo je toho se ctí schopen plně dosáhnout a vše
udržet, je právě Iveta. Mějte na paměti, že i její zásluhou bylo opakovaně
povzneseno jméno obce, kde domek stojí a na němž je umístěna nádherná
pamětní deska jejího táty, kterou Iveta kdysi sama navrhovala a toto místo se
tak de facto stalo také vojenským pietním místem.

A teď to nejdůležitější na závěr: Na tuto stránku pište, zapojte média, připojujte vzpomínky
i podněty, celkově podporujte tento záchranný projekt všemi dostupnými
prostředky dle vašich sil a možností, a nezapomeňte zejména v míře
více než ostré bombardovat a písemně poštou či e-mailem apelovat na onoho
,,finančáka", aby se dražba stornovala, to na adresu:

Mgr. Bc. David VANDROVEC,
insolvenční správce, Na Míčánce 1044/39, 160 00 Praha 6,

e-mail: vandrovec@in-spravce.cz.

Plánované prohlídky domu
v Úhercích jsou dne 4. 9. 2017 ve 14,00 h, druhá 21. 9.
2017 v 9,30 h a dražba samotná již 3. 10. 2017.

Času tedy není nazbyt a každá
vteřina je vzácná. Ve jménu ČLOVĚKA, okolností s tím spojených a věcí již
dalekosáhle přesahujících ,,pouhý" Osud jednotlivce proto znovu volám -
KONEJTE!

S úctou a poděkováním

Karel M a ř a t k a, Praha.

Václav T o m a n, předseda Let. hist.klubu genmjr. Jana R. Irvinga, Plzeň, z. s.

Ing. Ivo P u j m a n, letecký historik.